Nevědomky proti sobě
Potkala jsem Alenu na akci, kde jsme se bavily o našich plánech do budoucna. Ona je nyní na mateřské dovolené a snaží se vrátit k práci v kanceláři. Její muž je velmi otevřený jejím plánům, podporuje ji a dokonce navrhl, že odejde na rodičovskou dovolenou. Podniká, takže si umí představit skloubení své práce se starostí o syna.
Alena se ale automaticky ohrazuje, že si mužovy práce váží a nechce, aby musel přestat pracovat. Dále dodává, že si myslí, že by to měl složité. Vlastně si myslí, že by to nezvládl. Že si manžel neuvědomuje, kolik práce vlastně znamená starání se o syna a domácnost.
První, co mě napadlo, byla myšlenka na mého muže, který mi nikdy nic takového nenabídl. A pak hned přišel budík: Haló, tady stereotyp! Následuje předsudek! A vzápětí? Došlo, do jak nevýhodné pozice vlastně ženy muže často staví. Jakoby se nedokázali postarat o své potomky. Vždyť díky senátorce Františce Plamínkové máme v právu slovo rodiče. Ještě před sto lety byl za děti odpovědný jen otec. A 100 let pracujeme na tom, aby se o děti starali oba rodiče.
Kde se v nás vzala nedůvěra, že jeden nebo druhý není schopen nějakého výkonu v rámci rodičovství? Dle mého názoru za to mohou společenské neuvědomělé předsudky. Je to jakýsi stereotyp zažitých zvyků, od kterých se velmi špatně osvobozujeme. Není divu, ani si neuvědomujeme, že přemýšlíme zastaralým způsobem. Není to nic, co bychom dělali úmyslně. Ale prostě to nějakým způsobem vyplyne.
V minulých stoletích se církev snažila potlačovat schopnosti žen a upínala mnoho sil k udržení tradic, že o všem rozhodují muži. Ale ani církev dnes již takto nemluví. Jak je možné, že v našich hlavách některé vzorce překonávají roky, dekády a století? A co s tím vlastně dělat?
VŠIMNOUT SI
Jediné, co kdy budeme moci udělat, je povšimnout si toho, co děláme. Toho, co jsme právě řekli. Povšimnout si vzorce myšlení, který právě proběhl naší myslí. A to stačí. Když se zastavíme a řekneme si: ouha, to byl jen předsudek, najednou se vše změní. Uvidíme něco, co již nelze příště nevidět. Již nikdy nebudeme žít v nevědomí. Naše předsudky se stanou vědomými a my si příště dáme pozor, abychom je neopakovali. Je to stejný postup jako u zlozvyků nebo návyků.
Proto je osvěta tak důležitá. Proto je nutné bavit se o různých tématech, která zdánlivě pouze popisují náš život, náš způsob bytí a fungování. Ale ten vlastní popis stačí k tomu, abychom si uvědomili to, co do té doby zůstávalo jaksi v nevědomí. Tento proces naprosto přirozeně mění smýšlení a následně chování nás všech. Ne najednou, ale postupně. Když se věci mění, nemusí to být revolučně. Stačí, že se věci hýbají a lidé si uvědomují, že je to správně.
Mezi osvětové projekty, které mají v ČR velmi dlouhou tradici, patří například konference Equal Pay Day. Ta se ve své kampani, která ji provází, snaží diskutovat s veřejností o stereotypech a neuvědomělých předsudcích spojených s nerovnováhou příležitostí a finančních odměn mezi muži a ženami. Nejedná se o revoluční způsob komunikace, ale v dnešní době o revoluční pojetí - kdo dnes má tu energii a trpělivost postupovat s láskou a péčí o vyváženost dialogu a podnětů obou stran? Konference se snaží otevírat obzory oběma stranám - vhledy žen na ekonomické otázky jsou pro muže nové a svěží. Postoje mužů jsou pro ženy v této oblasti klíčové. Jedna skupina to bez druhé nemůže nikam dotáhnout. A přesto si v běžném životě často nerozumí.
Je proto dobře, že se někdo profesionálně věnuje osvětě, bez agresivních postojů a zodpovědně ke stolu posadí i ženy i muže a nechá je hodnotit současnou situaci. Pro nás ostatní to může znamenat odhalení dalších nevědomých předsudků, další posun v jejich uvědomování a tudíž posunu k přirozené změně.
Konference Equal Pay Day se letos koná 27. a 28. března. Všichni, kdo chtějí stereotypy změnit, by měli přijít. Všichni jsou vítáni. Každý hlas je důležitý. Změna je totiž nutná k lepšímu životu nás všech.
