Parkování v Praze nevyřeší laciná hesla
V Praze žijí jako v každé metropoli nejrůznější lidé. Mají různé vzdělání, příjmy, potřeby i názory. Ale v jedno se shodnou: Všichni chtějí zaparkovat. Jenže právě parkování je typickou ukázkou střetu nejrůznejších zájmů, který je obecně pro život v metropoli typický. Parkování nejde vyřešit levnými politickými gesty. Vyžaduje plán a dlouhodobé cílevědomé úsilí.
První velkou otázkou je doprava mimopražských obyvatel, kteří do Prahy jezdí za návštěvou a hlavně pracovat. Pro ně musí stůj co stůj vzniknout systém velkokapacitních záchytných parkovišť na příměstských stanicích rychlé železnice (směrem na Letiště Václava Havla a na Kladno navíc zůstalo železniční spojení v první polovině dvacátého století), bez takových parkovišť se v budoucnu ocitnou Středočeši i ostatní návštěvníci Prahy nemilosrdně odříznuti. To je závažný úkol vlády a Středočeského kraje.
Samo parkování v Praze, jak si za dlouhá dvě desetiletí vyzkoušelo několik garnitur vládců z ODS, nevyřešíme, namalujeme-li do několika městských částí po ulicích modré pruhy a začneme odtahovat přespolní. Tím pouze rozhořčíme Pražany, poškodíme drobné podnikaní v lokalitě a navíc diskriminujeme obyvatele těch částí, kde modré pruhy nejsou. Přístupů, jak problém řešit, existuje víc. Nejdůležitější ovšem je, aby byl systém vyřešen komplexně.
Jednou možností jsou chytré několikabarevné kombinované zóny (ovšem po celé Praze), o kterých delší dobu hovoří politická reprezentace TOP 09 (aniž by nám je předvedla v praxi), které zvýhodní místní obyvatele, umožní zaparkovat přespolním a nepoškodí drobné podnikatele tolik, jako natvrdo namalované modré zóny. Musí ale vzniknout všude, jinak jen přesouváme problém o dvacet ulic dál...
Nebo je tu pro inspiraci „vídeňský“ systém, se kterým přicházejí Zelení: Na ulice se nemaluje nic, město nevyhazuje peníze za nákladný provoz parkovacích automatů a řidiči platí rozdílnou cenu za parkování podle toho, odkud přijíždějí. Místní málo, nebo nic, přespolní víc. Parkovací lístky se dají koupit v trafice nebo přes mobil podobně jako na MHD. Kdo to ale bude kontrolovat, že?
Jiný přístup navrhuje expert 65 demokratů Jana Kasla a bývalý ministr dopravy Pavel Dobeš: Centrum uzavřít a okolo vytvořit od Prahy 2 do Prahy 8 prstenec, ve kterém by zaparkoval každý obyvatel některé z těchto mětských částí. Ale co lidé z Prahy 9 až Prahy 22 a dalších nečíslovaných městských částí, kterých je třicet pět?
Starostové a nezávislí zvyklí v Praze řešit „problémy všedního dne“ vědí, že žádný z těchto receptů sám spásu nepřinese. Vědí, že je nezbytné, aby developerům při výstavbě komerčních objektů ukládali jako podmínku výstavbu nových parkovacích míst pro veřejnost, ať už zadarmo, nebo mírně zpoplatněných. Ale především vědí, že je potřeba dlouhodobým úsilím přesvědčit pražskou veřejnost, že nejracionálnějším řešením je používat veřejnou dopravu.
Je zřejmé, že bez automobilu se člověk v některých situacích neobejde. Stejně tak je ale jasné, že auto se víc než užitečným pomocníkem postupně stalo součástí životního stylu. Takže lidé raději stojí desítky minut v zácpách, krouží dlouhé minuty při beznadějném hledání parkoviště, riskují botičku na autě, nebo rovnou odtažení, než aby sedli na veřejnou dopravu, dojeli bez nervů a rychleji na místo určení a cestou si přečetli třeba noviny. Nebo aby přemýšleli o své trvalé adrese podle toho, kde mají či chtějí najít práci. Aby hledali kroužky pro děti ve škole blízko bydliště, nikoli na druhém konci Prahy...
Máme před sebou velké téma pro několik politických reprezentací budoucnosti: Praha jako město lokálního života a město veřejné dopravy.
Jan Lacina, kandidát na starostu Prahy 6, STAN
